Templáři
Před 695 lety, přesně 13. října 1307, vypuklo ve Francii hromadné zatýkání příslušníků jedné z nejmocnějších organizací středověku - templářského řádu. O pět let později byl řád zrušen a měl navždy přestat existovat...
Jak to vlastně s templáři začalo? Roku 1118 odjíždí osm rytířů a mnichů
do Jeruzaléma, aby zde vytvořili jakousi milici pro poutníky směřující na toto
svaté místo. Byli to Hugo z Payens, Godefroy ze St. Omer, Hugo I. hrabě ze Champagne,
André z Monbard, Archambaud ze Saint-Aignan, Nivard z Mondidier, Godemar a Rossalplnit.
Později požádali opata Bernarda z Clairvaux, aby sepsal Řád jejich organizace.
Na církevním koncilu v Troyes v roce 1128 byli jako řehole schváleni a získali
oficiální statut a vzniká Řád Chudí rytíři Šalamounova chrámu (templu). V čele
řádu stál velmistr, jehož hodnost se rovnala knížecímu titulu a členy řádu se
mohli stát jen lidé se šlechtickým původem. Ti pak oblékali bílý plášť s červeným
křížem. 
Řád rychle sílil a zapojoval se i do dalších a dalších vojenských akcí ve Svaté
zemi. Roku 1139 upravil papež Inocenc II. bulou poslání templářů a udělil jim
řadu privilegií, například řád podřídil přímo papeži a vyňal jej z povinnosti
placení církevního desátku apod. Tímto získal řád konečnou podobu. Templáři
se stali hlavní křesťanskou vojenskou silou ve Svaté zemi, stali se profesionální
vojensko-církevní organizací, jakousi elitní vojenskou jednotkou středověku.
Z 26 řádových velmistrů jich 6 padlo v boji nebo zemřelo v zajetí a odhaduje
se, že v bojích ve Svaté zemi padlo asi 20.000 templářů. Je ironií dějin, že
templáře přežila hlavně jejich sláva i když heslem řádu bylo latinské heslo
"NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM", které můžeme
do češtiny přeložit jako: "Ne nám, Bože, ne nám, ale jménu svému dej slávu".
Templáři však nesílili jen po vojenské stránce, stavějí a získávají velké množství hradů ve Svaté zemi a začínají získávat i hrady a majetek po Evropě, nejvíce však ve Francii. Dá se říct, že řád vyvedl Evropu z "temného" středověku a nabyl obrovského jmění. Bohatství nashromážděné řádem vedlo k tomu, že se templáři stávají de fakto "ministerstvem financí" francouzského království. Vedou pro krále státní účetnictví, vybírají pro něj daně, poskytují mu úvěry. Jejich bohatství a moc však vzbudila královu nenávist a strach. Francouzský král Filip IV. Sličný, který byl největším dlužníkem řádu, se rozhodl řád zničit. V noci z 12. na 13. října 1307 byly zatčeny stovky templářů a na základě vykonstruovaného obvinění byl zahájen jeden z největších soudních procesů v dějinách.
Po zatýkání následovaly kruté výslechy s cílem donutit templářské rytíře k přiznání vykonstruovaných obvinění. Aniž by jim byla prokázána jakákoliv vina, byl řád 3. dubna 1312 rozpuštěn bulou Vox in Excelso. Pět nejvyšších řádových hodnostářů templářů v čele s posledním velmistrem Jaquesem de Molay bylo upáleno 18. 3. 1314 na ostrově řeky Seiny v Paříži. Vraťme se ale ještě do roku 1307. Když se ráno 13. října dostavil oddíl vojáků do přístavu La Rochelle, aby zajistil 18 templářských lodí, nestačili se Filipovi muži divit: všechny lodě byly pryč. Jak je patrné, templáři měli své lidi všude, poněvadž o přísně utajovaném útoku proti řádu dopředu věděli. Menší část flotily zamířila do Portugalska, kde byli templáři dobře uvítáni a brzy se proměnili v nový řád Rytíři Kristovi, který existuje dodnes. Ovšem většina lodí měla kurs na sever, do Skotska.
Skotsko
té doby bylo zemí ohrožovanou anglickými vetřelci. Roku 1306 si však Skotové
zvolili vlastního krále Roberta Brucea, který vedl statečný odboj proti Angličanům.
Jelikož tento král zabil svého soupeře Comyna Rudého, jenž byl servilní vůči
anglickému králi Edwardovi I. a zároveň oblíbencem papeže, byl Robert Bruce
exkomunikován a na Skotsko byl uvalen interdikt. Skotové tedy byli v podstatě
ve stejném postavení jako pronásledovaní templáři. Proto je pochopitelné, že
Skotsko pro ně znamenalo ideální útočiště. Pod ochranou skotského krále Roberta
I. s skotského duchovenstva se templáři přeměnili v novou, na Římě zcela nezávislou
církev, která navždy zavrhla papežskou autoritu. Za poskytnutý azyl a ochranu
však Robert I. požadoval protislužbu: vojenskou a finanční pomoc proti Anglii.
Té se mu také dostalo. Za templářské podpory Skotové postupně dobývali svá ztracená
území, až v anglických rukou zůstal jediný strategický bod skotského království
- hrad Stirling. Nedaleko něj se u Bannockburnu roku 1314 strhla nejvýznamnější
bitva skotských dějin. V této dvoudenní bitvě bylo rozprášeno mnohem silnější
anglické vojsko právě díky dobře načasovanému zásahu templářských oddílů na
jednom z křídel.
Po této vítězné bitvě se templářští rytíři stali osobními strážci skotských králů a spolupodíleli se na vládě. Roku 1317 se sám skotský král stal dědičným velmistrem řádu, a protože byl mezitím papežem Janem XXII. odvolán interdikt a Skotsko se stalo opět křesťanskou zemí, vytvořil Robert Bruce jako zástěrku pro řád templářů nový s názvem Starší bratři řádu Růžového kříže, jenž byl schválen papežem. Templáři tak existovali pod ochranou skotské koruny a dál významně zasahovali do dějin, zejména v oblastech vojenství a bankovnictví. Později byl řád rekonstituován v nový Řád templářů sv. Antotína. Různé větve řádu tak přetrvávají dodnes, zejména v Anglii, Francii a Portugalsku.
V Čechách se templáři objevují poměrně pozdě, v době panování krále Václava I, zpravidla je udáván rok 1232. Velmistrem v této době byl Pierre de Montaignu či jeho nástupce Armand de Perigord. V Čechách usazení templáři náležejí pod velkopreceptorát "alemanský a slovanský". Templáři se usazují na Starém městě v Praze, poblíž románské rotundy sv. Vavřince. Po zrušení řádu areál připadne dominikánkám a ty zde nechají vystavět nový kostel (sv. Anny) a další budovy. Ještě na počátku dvacátého století bylo údajně na severní straně kostela patrno 36 templářských symbolů. Jedná se zřejmě o pozdější falzum či fikci, protože s výstavbou tohoto kostela bylo započato až několik let po zrušení řádu. Poblíž Prahy, v Uhříněvsi je k roku 1292 doložena templářská komenda. Byla sídlem komtura Ekka z Čejkovic a Uhříněvsi. V okolí Prahy dále templářům náleželo do roku 1294 panství Vodochody.
Na Moravě jsou templáři poprvé připomínáni v listině rakouského vévody Fridricha II. z 23. ledna 1243. Na Moravě se také nacházejí jediné dvě, alespoň částečné dochované, stavby jednoznačně spojené s templáři. Je to komenda v Čejkovicích a hrad Templštejn. Komenda v Čejkovicích je poprvé připomínána roku 1248. Z komendy se dosud zachovala čtverhranná věž a část obvodového zdiva v budově dnešního zámku. Hrad Templštejn je připomínán roku 1281 jako sídlo komtura Dětřicha. Templštejn patří typově k tzv. hradům s plášťovou zdí (hradbou). Jedná se tedy o hrad bezvěžový, veškerou tíhu obrany nese mohutná plášťová hradba. Templáři také vykonávali patronát nad řadou kostelů (Dudín) a poměrně spolehlivě s nimi lze spojit i výstavbu (celkem bezvýznamného) hrádku Freudsberg.
Je zřejmé, že působení templářského řádu v našich zemích bylo svým rozsahem i dobou trvání pouze epizodní. Přes krátkou dobu působení a přes fakt, že Čechy byly pro templáře vždy okrajovou zemí, měli templáři (jako ostatně ve všech zemích) nemalý vliv na dění u nás. Působili u dvora jako finanční poradci, zprostředkovávali půjčky i vracení pohledávek a jistě stáli u mnoha diplomatických jednání. Mnoho papíru bylo popsáno o jejich vlivu na korunovaci Jana Lucemburského, tedy o období těsně před tragickým koncem řádu. Je zřejmé, že templáři zanechali v Čechách větší dojem, než by odpovídalo jejich skromné a krátké zdejší přítomnosti.
S historií řádu je spojeno i mnoho otazníků a legend. K těm největším patří otázka "Kam se poděl velký chrámový poklad zničeného řádu?" Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí, v nichž se hledají úkryty na všemožných místech. Ovšem existují jistá fakta, která nasvědčují tomu, že je vše by mohlo být daleko prostější a odpověď je téměř na dosah ruky.
Prvním templářským velmistrem byl Hugo de Payens, francouzský šlechtic, jehož pozemky se staly prvním řádovým majetkem a vyrostl zde první řádový dům. Součástí těchto pozemků je i oblast nazývaná "La foret de Orient" tedy " Les Orientu. Jde o lokalitu o rozloze zhruba dvaceti tisíc hektarů, jehož valná část byla hustě zalesněná, s četnými jezírky a bažinami. V dnešní době se však na větší části nalézá rekreační středisko, to leží na břehu "Jezera Orientu" a přírodní rezervace. Ale proč právě v tomto lese plném bažin a neprostupných houštin byla jedna z hlavních sídelních oblastí templářského řádu. Byly zde zakládány pevnostní oblasti s komturiemi a do lesa byl vstup povolen jen s přímým souhlasem řádu. To samé se týkalo každého, kdo chtěl z lesa ven.
Ještě v dnešní době existuje téměř nedotčená část tohoto lesa pod názvem "Les templářů". Podloží této lokality je tvořeno jílem na vápencovém podkladu a je silně podmáčeno, takže tu nejsou výjimkou malá jezírka a zrádné bažiny. V dobách templářů zde existovalo velké procento přírodních vodních toků a rybníčků, které z celého lesa vytvořily neprostupnou oblast. O to zajímavější je, že právě zde, zcela nelogicky, zakládaly další rybníky, jež bylo možno vypouštět dle libosti. V žádném případě nemohlo jít rybníky chovné, neboť těch bylo v okolí dostatek. Tato oblast se přímo nabízí jako ideální místo pro úkryt něčeho vyjímečného. Ležela v srdci templářského impéria, v kraji Champagne, byla původním majetkem zakladatelů řádu, rozkládala se nedaleko Clairvaux, působišti sv. Bernarda a v dokonale chráněné oblasti. Známý badatel a spisovatel, Louis Charpentier okomentoval celou záležitost takto: " Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?"
Další z věcí, která bezesporu přispěla ke vzniku legend kolem templářů, je i konec jejich odpůrců. Papež Klement V. umírá krátce po upálení velmistra de Molay a o necelého půl roku později zahynul i král Filip IV. Sličný. Zvláště konec Filipův je opředen legendou o tom, že upálený velmistr předvolal svého vraha před "Boží soud". Pod Filipem se při lovu splašil kůň, král spadl, zůstal však viset za nohy v třmenech a byl koněm usmýkán. Jeho tělo bylo údajně poznáno jen podle zlatých ostruh, protože králova sličná tvář, pro kterou i získal přídomek Sličný, byla znetvořena k nepoznání.